Kapitola čtyřicátá čtvrtá: Silvie

Nechápu to. Co se mezi námi děje? Nebýt pitomé mafie, všech těch pitomých skandálů a incidentů, náš vztah s Danem by byl perfektní. Poslední dobou se ale odcizujeme. Můj cit k němu se nemění, ale pod nátlakem a myšlenkami na to vše, co skrýváme a děláme, na sebe prostě asi nemáme myšlenky. Nebo ... ne, to že by mě přestal milovat si odmítám připustit. Po letech smutného života můžu být konečně šťastná. A taky budu. Tohle přechodné období zmizí a naše soukromá pohádka bude pokračovat.
Cesta do Sushi baru je dlouhá, a tak mi poskytuje spoustu času k přemýšlení. Hovor od Sam přišel vhod a brigáda se taky hodí. To, co se stalo jejím rodičům je šílená katastrofa a v podstatě za to můžu já. Já jsem všechny do mafie zatáhla. Poslouchat otce, nic z toho se nestalo. Potůčky slz mi stékají po obličeji. Ještě, že už jsem na místě. Osušuji si obličej kapesníčkem a vcházím dovnitř.
"Ach bože!" ozve se výkřik od baru. Když si mé oči zvyknou na šero, spatřím Sam. "Lekla jsem se tě. Nějak jsem zapomněla, že máš přijít .. " Všimnu si poloprázdné láhve medového Jacka položené na baru.
"Neasi, to už alkohol lidem dělá," mám nejdřív tendenci moralizovat, ale pak mi dojde, že to je to poslední, co Sam teď potřebuje. "Sam, měla bys s tímhle skončit. Začít si užívat života. Najít si nějaký nový smysl, něco, co tě z toho vytáhne. Nemůžeš truchlit věčně a byla by škoda utopit nadějný život v alkoholu. A to i v medovým Jackovi."
"Smysl života je láska. Tu jsem ztratila. Jak tu opravdovou, tak rodičovskou. Přátelskou. Přišla jsem o všechny okolo sebe." Praští pěstí do stolu a pozoruji, jak se jí lesknou oči. "Ale to je jedno. Jdu tě zaučit, pomoc vážně potřebuju. S Pierrem to tu sami nezvládáme. Já obsluhuju, on vaří. A od tebe bysme potřebovali tak nějak obojí, abysme si mohli točit směny."
Já a kuchařka? Bezva. Když si vzpomenu na své "kuchařské umění", kdy jsem při vaření míchaných vajíček málem vyhořela, musím potlačit záchvat smíchu. Protože ale vím, že Sam hodně dlužím, mlčím a vše jí odkývu.
"Teď se pojď seznámit s kasou. Já jdu zatím uklidit ven zahrádku. Kdyby něco, řekni. Cca za půl hoďky přijde Pierre a provede tě po kuchyni."
Myslím si, že Sam bude dobrou šéfkou a mohlo by to tu pod jejím vedením rozkvést. Je do toho zapálená. A už asi vím, jak jí pomoci od truchlení. Teď ale musím plnit svou práci, takže se přesouvám za bar a prohlížím si volby a možnosti v kase. Stejně ale nejsem schopná přemýšlet nad ničím jiným, než nad Danem. Nad tím, jak jednu noc strávíme skvělým sexem a další noc odmítá jakýkoliv můj dotyk.
Zabředená do myšlenek ani neslyším otevření dveří a nového příchozího si všimnu až, když mě pozdraví. "Ahoj .. ty budeš asi Silva, viď?" vzhlédnu nahoru a málem oněmím úžasem. Usmívá se na mě nádherný, hnědooký brunet s rýsujícími se svaly pod rukávy jeho trička. "Ahoj, jasně, jsem." odpovím konečně a podávám mu ruku.
Pevně mi ji stiskne. "Tak jdem na to."
"Na co?" zkousnu si ret.
"Na prohlídku kuchyně." pozvedne obočí.
"Eh, jasně." Bože, trapas. Dvojsmysl hned v druhé větě.
Následuji ho do prosklené místnosti vzadu v Sushi baru. "To sem vidí kdokoli z ulice?"
"Ano. Rodiče Sam si na tom zakládají. Předvést jejich kuchařské umění všem. Navíc to láká zákazníky, když vidí, jaké dobroty se tu připravují." odpovídá, sedá si na stůl a gentlemansky mi přisouvá židli vedle něj.
"tak, co tvé předchozí pracovní zkušenosti?" ptá se s tázavým výrazem.
Tak víš jak. Mafie, zabíjení, intriky, krádeže, monitorování cizích osob, únosy .. "Ehm .. ještě jsem žádnou práci neměla. Sem tam jsem pomáhala otci s jeho .. obchody."
"Takže vaření nic? Nevadí, vše tě naučím. Dneska už musím jít, ale sejdeme se pozítří a vysvětlím ti přípravu jídel. Dobře?"
Jelikož už zapadá slunce, mohu ve skle na zdech restaurace pozorovat svůj odraz. "Jasně, tak pozítří." Odpovídám. Ale v tu chvíli si uvědomím jednu znepokojující věc. Můj odraz neodpovídá se mnou. Dokonce se na mě mračí. A do háje. Ohlédnu se za Pierrem, chtějíce mu navrhnout, jestli mě nevyprovodí ven, ale ten už je v trapu. Když se podívám zpět do skla, můj "odraz" už je pryč.
Běžím rychle dopředu za Sam. A i v téhle nebezpečné situaci musím přemýšlet nad tím, co se před pěti minutami stalo. Poblouznění? Láska na první pohled? Opravdu miluji Dana??

Kapitola čtyřicátá třetí: Dan

Seděl jsem na zídce školního pozemku a jedna cigareta střídala další. Už ani učitele tenhle náš nešvar nevyváděl z klidu a flegmatismu a usuzovali, že ty poslední měsíce před vytouženými prázdninami už se dají přečkat ve vzájemném míru a shodné touze čas uspíšit.
Do školy jsem nakonec vůbec nešel. Vážně už nevím, kdy jsem tam byl naposled. Oznámení vyvěšený na Sushi baru, kolem něhož mívám ráno cestu, mě vyvedlo z míry. Ještě aby taky ne. Zavřeno. Odůvodnění zdařile suplovaly dva úmrtní listy. Chudák Samantha, všechno se na ni valí. Pamatuju si tu scénu před týdnem. Snažil jsem se ji totiž ututlat. Den, kdy si ožralá pustila pusu na špacír o pravém důvodu její měsíční nepřítomnosti. Bylo mi jí líto. Nebylo to prvně, co od svého návratu pila. Vlastně to bylo téměř denně. A jak to tak bývá, zapíjení depek je jen ještě víc prohlubuje. Brečela mi na rameni a já ji marně upozorňoval ať ve vlastním zájmu mlčí. Mafie se vážně činila, s novým vedením přišly na scénu i modernější prostředky. Nepozorovaně napojila většinu veřejných ploch na kamerový systém který se řídí v třetím patře toho Silviina paláce. Pardon, Sonina. Zatím její změna identity nepraskla, jen pravidelně vykrádá nemocnici o další a další utlumovací prostředky, jimiž drží svou sestru v bezvědomí.
Ani jsem si nevšiml, že najednou seděla vedle mě. Od chvíle, kdy jsme se pohádali o riziku vloupání se do oné kamerové místnosti a smazání inkriminovaného záznamu jsme spolu nepromluvili. "Je to hnusný. Nemohla jsem s tím nic dělat."
"Chci jít na ten pohřeb." Samanthiny rodiče jsem znal odmala, na rozdíl od ní.
"Nesmíš. Brali by to jako projev neloajality a jen by jim ještě víc vrtalo hlavou proč se ty záznamy ztratily. Jako by nestačilo, že jdou po Olivii," připomněla mi krutou realitu. Moje sestra, další fotka na nástěnce hledaných. Jestli Alex spoléhal na to, že když s sebou vezme rodinu oblíbeného mafiána, přestanou s hledáním, jako obvykle byl příliš naivní. Naštěstí jsme se sestrou měli naučené signály, kdykoli jsem zjistil, že se místo jejich stopy shoduje s realitou. Šlo mi o ni, Alex mi byl fuk. Odjet totiž jaksi nemohla. Byla na něj odkázaná. Bez dokladů, peněz i čehokoli cenného k prodání. Prostě se její věci jaksi ztratily v letadle. Co jsem tak věděl, momentálně souložili v hotelu někde v Barceloně. Přesnější být nesměla, Alex jí pochopitelně hlídal i mobil.
"Ségra je husa. Jednou na tu lásku k sexu chcípne," podotkl jsem unaveně na její adresu. Zamazávat její problémy začínalo bejt nad mý síly.
"Copak se jí divíš?" snažila se mi Silvia napravit náladu nemravnostmi. Její ruka mířící pod mé džíny měla podobný účinek jako ta má, jíž vedla pod své tričko.
"Kdybys měla souložit kdykoli mafie někoho oddělá, byla bys ojetější než dálnice," neměl jsem na ni náladu. Seskočil jsem ze zídky a ona mě nenásledovala. Začínalo to mezi námi jít do háje a netušil jsem, koho z nás z toho vinit.
Zamířil jsem ke kamerám. Fascinoval mě ten pocit, vědět, co dělá celý město. Přišel jsem si jako Bůh. Všiml jsem si Jamieho vylepovat plakáty s dnešním koncertem. Až se potká se Sam, určitě tam stejně nedorazí. Ti dva spolu pochopitelně začli randit. Jejich záliba ve veřejných místech mě poněkud konsternovala, ale občas to bylo nejzajímavější co se dalo na kamerách sledovat. Jamieho jsem vždycky tipoval na slušňáka, kterej sebou nechal zametat od šťastné maminy. Když už jsme ale u Chloe, o jejím štěstí se dalo směle pochybovat. Až moc brzy došla k zjištění, že děcko není jen zábava a hračka. Ve škole ji nikdo neviděl a dokonce se šušká že se do ní už ani nevrátí. Asi je jasné, jaký je to pro náš ústav skandál. Z hvězdičky mamina na plnej úvazek. Unavená, zničená a hysterická. Stejně jako její děcko. Co tak vím, psychologové si u nich podávají dveře se sociálkou. Je otázkou času kdy jí ho seberou. Ne že by ji to trápilo. Nebo snad její matku, která radši předstírá pracovní cestu za hranice, než aby snášela permanentní řev mrňavý Alexandry. No jo, tatík se nezapře, už odmala ve sračkách. Dá se říct že i doslova.
Nejlíp se má Matt. Ségřin odjezd a s ním i konec tohohle románku vyřešil večerem v hospodě, ale z truchlící akce odcházel v objetí Nelly, naší zpěvačky. A ani s ní nevydržel, jak je jeho dobrým zvykem. Toho ale naštěstí sledovat nemusím, balí holky na svojí káru, kde si s nimi i užívá. Stačí že je v našem hledáčku zbytek času. Kupodivu ale ne kvůli problémům, které by působil. I on totiž hledá Olivii. Možná mu zalezla pod kůži; už jen tím, že mu zdrhla do cizí země s jiným klukem, což se mu jinak zrovna denně nestává. Fascinuje ho její nezávislost. Ale mně je to vlastně fuk. Navzdory tomu ale zapínám odposlech, který pochopitelně jinak neběží. To bysme se z toho šumu lidských hlasů brzo zcvokli. Když v rozhovoru s jeho huličským kámošem identifikuju klíčové slovo Barcelona, okamžitě vypínám odposlech. Našel ji. Mažu scénu a poté co si všimnu že komusi telefonuje s letenkami v ruce, odcházím. Nezastavím ho. Musím se jen modlit aby byl rychlejší než mafiáni.
V přízemí se rozhodnu ještě zastavit za Soňou a zkontrolovat její sladký spánek. To, že se se Silvií hádáme, neznamená, že přestanu bejt zodpovědnej, zvlášť když se to týká i mně. Nezávisle na tom, že jsem nic podobnýho neplánoval, by mi to přiřkli jako plán a byl bych namydlenej. Sejdu schody do sklepa s neblahým tušením, že něco bude v nepořádku. Když uvidím vykopnutý dveře, tušení se stává skutečností. Nikde není. Utěšuje mě jen vědomí, že se Silviinou vizáží obarvených hnědých vlasů si nemůže dovolit nakráčet mezi mafiány. Ale zároveň to jen ztěžuje zjišťování kde vlastně teď je.
Najednou mi ale někdo k obličeji přimáčkne specificky zapáchající hadr a rázem je po zbytečné otázce. Musela vědět, že sem přijdu. A oddělala mě zbraní svých věznitelů. Že teď půjde po Silvii snad netřeba dodávat. Postřehnu už jen rychlé, leč tiché kroky po schodech a pak už jsou mi víčka příliš těžká... Probuďte mě, až bude po problémech.

Kapitola čtyřicátá druhá: Olivia

Tu krávu bych nejraději zabila. Dát mi několikrát pěstí do obličeje? Kdo to teď má přepatlávat make-upem každej den? Na druhou stranu, aspoň jí teď dlouho neuvidim. Pokud je normální, zůstane hezky doma, protože s takovejma monoklama bych ven nevyšla. Na rozdíl od ní, totiž vím, co je to korektor, pudr a jak se s tim dá namalovat obličej. Aspoň, že se Mattovi podařilo jí od nás vyhodit. Teď abych to rychle chladila a zmenšila hrozící otoky.

Odpoledne píšu Matthiasovi. Tak trochu doufám v zopakování dostaveníčka, nicméně jednoduchá procházka by mi taky nevadila. Koneckonců jakékoliv trávení času s ním se mi líbí. Místo toho mi ale přijde odmítavá SMS „To těžko, zeptej se Dana.“ Trochu nechápu, takže zamířím do garáže. Srážím se s ním však na schodech. „Uhni!“ „Mileji by to nešlo, brácho?“ „Ne, když po mě Chloe chce, abych jí odvezl do nemocnice. Má pocit, že rodí.“ „Tak si užij chůvičkování. Ale mohl bys mi rychle říct, proč je Matt ve vazbě?“ „To se dozvíš, až mu ho zase budeš kouřit. S jeho kontakty bude venku rychle. Nebo se zajdi zeptat Alexe. Sice netuším, kde kurva je, nicméně se zase objeví.“ A s takovou zmizel.

Když jsem se doslechla, že Samantha leží v nemocnici, trochu mě to polekalo. Jsem si jistá, že ublížení jí nebylo tak velké, aby kvůli tomu musela na dobu na lůžkové oddělení. Bylo to maximálně na šití. Pak jsem si ale uvědomila něco, co mě začínalo užírat. Když už vím, že jsou holky naprosto blbý a nejsou schopný se chránit… Co když tam je, protože je těhotná?! Přece..byla chvilku u Matthiase. No a znám Matthiase. Neříkám, že hned ošuká všechno, co se hýbe, ale ona zas tak moc hnusná není. A když přidáme to, že by si tak mohl přidat další čárku do svého diáře, teda jméno.. Je vtipné, že si je všechny píše. Neříkám, že bych ten seznam vidět chtěla, nicméně alespoň to číslo. Ale naštval by mě, kdyby bylo vyšší než to moje. Jenže, co když ta kráva je fakt těhotná? Čekala by malý Mathiasátko. Nebo spíš prasátko, kdyby mělo nos po ní. Třeba potratila. Koneckonců moje máma ještě v 5. měsíci vypadala dost dobře. A Barbie taky. Musim za ní.

Procházím nemocnicí. Mohla bych navštívit Chloe  a pogratulovat k dítěti. Koneckonců, měla s ním dost problémů, i s otcovstvím. A když konečně víme, že je Alexovo, jsem zvědavá, na koho se více podobá. Nicméně se míjím s někým, kdo by měl být v úplně jiný části nemocnice. „Ahoj Jamie. Jak se vede?“ „Ehh, ahoj Olivie. Jo, jde to.“ To si jako vážně myslí, že jsem slepá a nevšimnu si jeho výrazu ve tváři? „To určitě, hehe. V tuhle chvíli bych chápala, kdybys seděl zdrcený na lavičce v protějším křídle nemocnice, ale ty si tu vykračuješ veselym krokem. Kdo ti udělal takovou radost?“ „To by bylo na dlouho. Navíc Chloe je už doma.“ „Já si to ráda poslechnu. A mám hlad. Nedáš si taky něco? Dole je bufet, tak se tam můžeme najíst.“ Jedinou odpovědí je jeho zamručení. No ať si klidně mručí. Posledně jsem ho slyšela jenom sténat slastí.

„Tak to vyklop. Co ti vyloudilo úsměv na tváři?“ „Samantha.“ „Ehe?“ „No… Víš, že Chloeyino dítě není moje, ne? Že je Alexovo. A tak nějak, nehodlám se starat o holku, co je nezodpovědná, několikrát mě podvedla a díky tomu si udělala dítě na jinym ostrůvku. Takže jsem s ní skončil. Navíc, tu holku pojmenovala po něm! Jestli to měl být vtip, tak dost blbej. Ale pochybuju o tom. Má to i na tom papírku okolo zápěstí. Alexandra.“ Úplně to jméno odplivl. To by mě zajímalo, co odpoví na mou otázku, pokud mu dojde, s kym by to mohlo být. „To je mi líto Jamie. A to jsem se tě chtěla zeptat ještě na jednu věc ohledně těhotenství…“ „JAKOU?!“ To si vážně myslí, že jsem těhotná a bojí se, že by doopravdy mohl být otcem? Brrrr. On nikdy. „Nevíš o tom, jestli je nebo není těhotná Samantha?“ „S kym by…?“ On má ale bystrý smysly… Bože. „No já se jenom ptám.“ „Ale proč?“ „Tak ty si myslíš, že je normální být tak dlouho v nemocnici poté, co jí holka zmlátí? Pár ran do břicha může za těhotenstvím udělat tlustou čáru.“ Jamie jen vykuleně kouká. Já se začnu zvedat a nechávám ho tam zmatenýho sedět. Opravdu mě baví odcházet, když někdo něco nechápe. Opravdu totiž nesnáším, když mám někomu něco vysvětlovat.

Ani neklepu na dveře a vcházím do pokoje. Její výraz je fakticky k smíchu. Nevim, co očekává, ale tady ji opravdu mlátit nehodlám. „Tak co, jsi těhotná?“ „Měla bych bejt?“ „No já doufám, že nejsi. I když by se mi líbilo, kdyby tě Matthias nesnášel ještě i za jeho opravdový dítě, nepotřebuju to nutně. Ani on. Ani nikdo jinej. A ani Jamie, když jste teď spolu.“ „No těhotná nejsem. Alespoň o tom nevím. A s Jamiem spolu nejsme. Zatím.“ „V tom případě jsem spokojená a mohu odcházet. Pápáá…“ „Počkej!“ Vážně? To si se mnou chce povídat déle, než musí? „Co se s kym děje?“ „Jak co s kym?“ „Víš, o čem mluvim. Mafie a tak.“ „Jooo. No Matthias byl chvilku ve vazbě, stejně tak brácha. Ale toho dostali ven nakonec taky. Alex na ně hodil vraždu. Jo a Soňa, lomeno Silvie, je teď pravděpodobně v posteli s mým bratrem. Nějak si od sebe nemůžou pomoc. Takže ty jsi vlastně sama s Jamiem. Užívejte si štěstí a lásku. Co jsem slyšela, mafie je teď v klidu.“ Viditelně se jí ulevilo. Jestli očekávala, že jí zase někdo zmlátí, tak je na omylu. Po ní neštěkne pes. A po mě taky ne - Neznámé číslo: Vyzvedni si letenky. Alex.

Cestou domů se pro ně stavím. Ten Alex mě vážně baví.

Kapitola čtyřicátá první: Samantha

No to jsem zas dopadla! Tak nakonec jsem neskončila doma, ale v nemocnici. Aspoň zatím matce nemusím vysvětlovat, co se mi stalo. Teda do té doby, než tu přijde, protože ji určitě lékaři museli volat. Jinak by po mě nechtěli na ni kontakt. Kéž by jí to mohl říct někdo za mě. Nebyla jsem schopná říct ani doktorům, co se mi stalo. Vymyslela jsem si, že si to už nepamatuji. Ale to nemůžu říkat pořád, chtějí mě posílat pořád na nějaké vyšetření hlavy, jestli mi něco není, když si to nepamatuji, ale mě nic není! A nebaví mě ty vyšetření, takže budu muset něco říct. Ale co? To, že jsem byla uvězněná teda rozhodně ne. Nechci do toho zaplést další nevinné lidi, kdo ví, co by se stalo? Zabili by třeba mou mámu? Ne, nemysli na to, Samantho! Prostě něco řekneš, je jedno co, hlavně, ať ti uvěří a dají pokoj!
Další věc je Alex. Proč mi pořád vrtá hlavou? A nevím, co je na tom pravdy, ale slyšela jsem, že prý dítě od Chloe je od Alexe. Už ho porodila, před pár dny. To mě zas opravdu dostalo. Myslím, že už Alexe nemiluji. Milovala jsem ho vůbec? To nejde, byla jsem pouze praštěně zamilovaná! Ale teď? Dozvídám se pořád děsivější věci a on mě začíná spíš odpuzovat. Už ho vážně kašlu, nemá to cenu! Teď se hlavně musím dát dokupy a začít zas normálně fungovat.
Z myšlenek mě vyrušuje něčí příchod. To je Jamie.
"Tak ty sis na mě ještě vzpomněl?" zeptám se a usměji se na něj.
"Neblbni, jen tak nezapomenu, ale teď nemám moc náladu na vtípky," řekne a sklesle se na mě koukne.
"Chápu, to určitě to dítě Chloe, co? Je mi to líto Jamie, taky mě to celkem dostalo," řeknu.
Posadí se na židli k mé posteli. "Pořád nad tím dumám. Jak mi to proboha mohla udělat? Tohle vše. Tolikrát mě podvést, přitom mi pořád tvrdila, že mě miluje. A když jsem překousl i to a myslel si, že je to dítě moje i přes ty všechny pochyby, tak se nakonec dozvím, že je od Alexe? To prostě ne!" svěřuje se.
"Jamie, zkus se tím tolik netrápit, stejně už to nezměníš. Měl bys na Chloe pomalu zapomenout. Bude to nejlepší, věř mi. Já už taky Alexe dostávám z hlavy, i když to pořád celkem bolí. Ale musím a ty bys měl taky," říkám mu.
Najednou udělá něco, co bych nečekala. Políbí mě. Po něžném polibku se mi koukne do očí a je stejně překvapený jako já. Pak mě ale políbí znovu a už se neodtrhneme. Jo, není to poprvé, co se líbáme. Jako předtím, když to Chloe viděla. Ale tentokrát je to jiné. Takové uvolňující. Asi to oba potřebujeme. Abychom se vyrovnali s tím vším, co se na nás nahromadilo. Vážně je to skvělé, až se ani nechci odtrhnout a on zřejmě taky ne. Pak ale pomalu přestáváme a zase na sebe koukneme. Usměje se na mě a já mu úsměv oplatím.
"Asi bych už měl jít, zase se stavím, určitě tě ještě hned nepustí," řekne a pořád se na mě culí.
"No, asi ne. Ale doufám, že to bude co nejdřív," odvětím.
Ještě mě pohladí po tváří a odchází.
 "Tak se drž, pa," řekne a odejde."
"Ahoj," odpovím, ale spíš sama pro sebe, protože už mě stejně neslyší.
Tak tohle bylo vážně zvláštní, ale kupodivu se cítím taková šťastnější. Nevím, co to mám za zmatek. No, radši nad tím nebudu přemýšlet a půjdu si zdřímnout.

Probudí mě až otevření dveří. A jeje, osudná chvíle nastala. Máma přichází. Tak teď to bude zajímavé. Fakt nevím, co jí řeknu.
"Proboha, Samantho, co se ti to stalo, holčičko moje!" přiběhne máma a starostlivě mě obejme.
"Mami klídek, už jsem v pohodě. Prostě... prostě mě srazilo auto," řeknu první, co mě napadne.
"Vážně? A proč si to neřekla doktorům. Říkali mi, že jsi tvrdila, že si nic nepamatuješ," povídá máma.
"Jo, to je pravda, ale... já už si vzpomněla," řeknu a usměji se na ni.
"Tak to je moc dobře, takže asi nic s hlavou nemáš! To by tě mohli brzy pustit! Každopádně jsem ráda, že jsi už zpět. Chyběla jsi mi a měla jsem o tebe strach. Příště bys mi měla oznámit, že někam jedeš! Sama, ne ať to za tebe dělá škola," říká máma.
"Neboj mami, příště to udělám s radostí sama," usměji se.
Uf, aspoň, že mi tohle prošlo. Snad už mě tedy brzy pustí. Zajímalo by mě, co nového se zas děje. Určitě toho bude dost. Do té mafie je totiž zapleteno čím dál více lidí.

Když už pomalu končí návštěvní doba, máma už tu není, otevře dveře ještě někdo. Myslím si, že je to doktor, ale pletu se. Černovlasá holka ke mně kráčí. Nemůžu uvěřit svým očím! Co tady sakra chce Olivia?

Kapitola čtyřicátá: Chloe

Choulím se do křesla a piju bylinkový čaj. Matka se už zase nějakou dobu neukázala doma a služka má dneska volno. Cítím se strašně. Nemůžu spát, chůze mi dělá potíže - chci se té obrovské přítěže v podobě břicha zbavit. Ani si nepamatuju, kdy jsem si naposledy myla vlasy a mejakap jsem nenahodila už taky pěkně dlouho. Nejraději bych si prostě lehla a umřela.
Dítě mě už pár dní pěkně kope - asi cítí, že jsem rozrušená. Co tady byl Matt, nejsem schopná nic dělat. Sedím zdrcená v tomhle křesle a zvedám se jen kvůli tomu, abych šla na záchod (což je celkem často) a nebo se šourám do postele, kde stejně nespím.
Potřebuju někoho, aby mi to pomohl zvládat, ale nikdo tady není. Jsem ohavná a všechno se hroutí.
Propukám v záchvat pláče a slzy se vsakují do pevné látky křesla. V tu chvíli mi projede břichem ostrá bolest a já se musím schoulit do klubíčka, abych jí čelila. Co se to sakra děje?!
Musím vstát. Tohle není dobrý. Přidržuju se kuchyňské linky a prohmatávám si břicho. Přece to nemůže přijít teď! Jsem teprv v pátém měsíci!
Ale já nejsem v pátém měsíci a moc dobře to vím. Jen si to nechci připustit. Další ostrá bolest mne zasahuje přesně v tu chvíli, co se pokouším dojít k lednici. Naleju si vodu. To bude fajn.
Ve skutečnosti už to bude zanedlouho osm měsíců, co jsem to dítě počala.
S Alexem.
Všechno se to strašně zkomplikovalo a já věděla, že na Alexe není spolehnutí. Dokonce menší, než na Matta, od kterého se nedá nic očekávat. Kdybych si to tak na začátku neposrala s Jamiem...
Roztřesenýma rukama si nalévám do sklenice vodu a hltavě ji piju. Třeba to je jen planý poplach. To se přece stává ne?
Sklenice se ale tříští o zem o vteřinu později a mě je jasné, že to planý poplach nebude. Přesto vím, že teď porodit nemůžu. Vždycky jsem si říkala, že mám ještě čas, abych se smířila s tím, že dítě půjde pryč, ale... teď ho nemám. Nemůže pryč.
Rozhodnu se to prostě ignorovat a pochoduju po pokoji. Čas mezi jednotlivými návaly bolesti se ale krátí a mě je to fuk. Když na to nebudu myslet, nepřijde to. Všechno závisí jen na mně. 
Asi za čtvrt hodiny už nemůžu chodit a tak klečím na zemi, opírám se o lokty a hlasitě funím. Když mi praskne voda a na stehnech ucítím tekutinu, je mi jasné, že to nezastavím.
Otírám si lehký pot z čela a sápu se k mobilu na lince. Volám Danovi, kterému to sice chvilku trvá, ale nakonec slíbí, že přijede. Z posledních sil dojdu do ložnice, to už je bolest opravdu nesnesitelná, ale naházím pár opravdu nejpotřebnějších věcí do větší kabelky - pro dítě nic nemám. Jsem absolutně nepřipravená.
Přidržuji se stěny, když kulhám k domovním dveřím a chvíli co chvíli oddechuji, když konečně vidím Danovo auto. Při nástupu do něj se zděsím zkrvaveného Jamieho. Panebože, co se mu stalo?!
Snažím se zachovat klid a pousměju se na něj mezi dalším návalem bolesti. Brzo porodím, jen doufám, že to nebude v tomhle autě. Proplétám svojí ruku s jeho, původně abych ho podpořila, ale nakonec musí on podporovat mě a snášet moje křečovité stisknutí.
Cesta jakoby byla nekonečná, ale za chvíli se ocitám na sále, všichni kolem mne kmitají a já si říkám, že mě takhle nikdo nesmí vidět. Jamie je prý v pořádku, ale zamítám, aby byl u porodu a oddávám se bolesti. Nejraději bych toho nechala, ale sestřička mě podporuje a tak tlačím a řvu a pak se nořím do temnoty.
Probouzím se o pár vteřin později, kdy mi do náručí položí drobounké dětské tělíčko.
"Je to holčička." slyším a hladím ji po tvářičce, svírám její drobounkou ručičku. Moje holčička, usmívám se. Je tak krásná, jen trošku špinavá od krve.
Berou mi jí, ale vrací se vzápětí, už hezky čistá a voňavá a já ignoruju celý sál kolem sebe, dívám se jen na ni a na její rozkošný obličejíček. Při kontaktu s mým tělem zavírá očíčka.
Myslím na to, že Alex má dceru a že ničeho nelituju... Alexova dceruška... a když se mně pak někdo ptá na jméno, bezmyšlenkovitě zašeptám Alexandra.
Hukot utichá a v místnosti zůstává jen sestra. V náručí mám malou Sandru a užívám si jí, jak je krásná.
Přichází Jamie, kterému se očividně její jméno nelíbí, ale mně je to fuk, záleží mi jenom na ní. Zaráží mě ovšem postava, která se rýsuje za ním - stojí tam sám Alex.
Naše pohledy se spojí a Alex přistoupí k posteli.
"Dlouho jsem tě neviděla." pousměju se na něj.
"Já tebe taky ne. Jen mě napadlo, že by bylo dobrý, podívat se na svojí dceru."
"Dceru?! Cože?!" Jamie soptí.
Ignoruju ho a podávám Alexovi ten drobounký uzlíček - když si jí bere, zahlédnu v jeho očích trochu dojetí. Jsem šťastná, že tady je.
"Škoda, že s ní nemůžu být." pronáší vážně.
"Já vím."
"Věděl jsem, že si dokážeš poradit. Vymyslela jsi spoustu alternativních otců."
Usmívám se a když mi jí podává, stisknu mi ruku. "Dobrá práce Chloe." ušklíbne se. "Chci, aby věděla, že jsem její otec. A věř mi, že ona to bude vědět."
"Chci aby to věděla. Ale pokud se dostane do rukou mafie, tak, se to docela určitě nedozví."
"Zařídím, aby vás nechali na pokoji. Budete v pořádku. Obě."
A pak odchází.

Zdrcený Jamie taky odešel - už dávno mu mělo přece dojít, že to nebylo jeho dítě. Pořádně se prospím a pak obvolávám všechny možné služby - zajištuji koupi základního oblečení pro Sandru, dětské postýlky a montáže.
Když za pár dní přicházím se Sandrou v náručí domů, všechno také na svém místě je - pro Sandru jsem zabrala jednu ložnici, ale postýlku jsem si nechala dát k sobě do pokoje, alespoň dokud je moc malá. Mámě jsem napsala esemesku, že se narodila. Neozvala se, jako obvykle.
Všechno teď vypadá perfektně. Najmu si chůvu, která mi se Sanřičkou bude pomáhat a všechno bude fajn.
V tu chvíli uslyším bouchnutí vchodových dveří a tak jdu rychle dolů, holčičku svírám v náručí. Dole stojí máma.
"Tak tohle je moje vnučka." pronáší tiše a zírá do Sandřiných velkých modrých očí.

Kapitola třicátá devátá: Dan

Když sedíte ve vazbě, máte hodně času vzpomínat.
Myslel jsem tak nějak na všechno. Od loučení se Silvií, dost rozdílné oproti původním očekáváním, až po Mattův výsměšný pohled, když jsme se míjeli na policejní stanici.

Nevzdal jsem to ani když se jejich odjezd zdál definitivní. Opět jsem Alexe přecenil, když jsem spoléhal, že se oznámením o jeho otcovství jeho plány změní. Děcko mu bylo fuk, jak Chloe oznámil při první a zároveň poslední návštěvě. Nechápal jsem, že se přesto Chloe rozhodla si dítě nechat. Najala si kvůli zrušení té adopce dokonce právničku, která bude pravděpodobně mlejt něco ve smyslu zohlednění hormonálních výkyvů. Bylo mi to fuk. 
Pro mě čas začínal i končil chvílí, kdy se mě pokusila umačkat loučící se Silvia. V první chvílí jsem nemohl uvěřit, že ji vidím. V nemocnici. Co by tam dělala, kdyby chtěla odjíždět? S první větou mé iluze ale rozmetala na kousíčky, stejně jako už takhle zlomené srdce. Chce si mě jen užít než zmizí. Aby mě chránila. Věřte, že jestli chlapa cokoli spolehlivě naštve, je to snaha jeho milované ho chránit. Vlastně kterékoli dívky, ale téhle zejména. Obvykle pak míváte největší chuť udělat pravý opak toho, co po vás chce. Protestní gesto, často pěkně zoufalé a uhozené. Ale ranila moje ego. Ne rozchodem. Ne tím, že si vybrala Alexe. Tím, že mu věřila víc. Už od toho nepravého tetování mě musela brát jako malýho kluka, kterej potřebuje chránit před velkým zlým světem, ale zároveň dostat pocit, že je důležitej. Lhala mi. Nevěřila mi. Že se mnou bude v bezpečí. Proto odmítla mou nabídku společného útěku. Já jí dal svoje city, jako první a jediné, a ona mně jen tělo. Stejně jako ostatně kdekomu, holky nevyjímaje. Neosobní rychlovku a pak ubohý sbohem. Měl jsem vztek jako nikdy. A ožralí, zoufalí, naštvaní a čerstvě odkopnutí muzikanti jsou obzvlášť nebezpečná kategorie. Prostě vám to nemyslí. Takže vám nedělá ani problém se vloupat do nemocnice. Loni jsem tam koneckonců o prázdninách brigádničil, takže nebyl problém se tam vyznat a věděl jsem i po čem sáhnout.
"Chci mluvit se současným šéfem." Stál jsem v Siegelových domě a snažil se nepodléhat vzpomínkám. Měl jsem jich na tenhle dům hodně. Na nejmíň polovinu místností. 
"Dane. Musíš fakt bejt idiot se tu ještě ukazovat. Leda by sis šel pro smrt. Zradil jsi nás. Neprošel Soninou zkouškou loajality. Co tu teda ještě chceš?" usmíval se na mě Simon, sedící na schodech v přízemí, nejspíš coby stráž nebo recepční. Bezpečnostní podmínky se zjevně musely navýšit. V jeho úsměvu bylo cosi mezi shovívaným pohrdáním a nebezpečím.
"Seš hluchej? Chci mluvit se současným šéfem," zopakoval jsem mu tedy jako by to neslyšel už prvně. Jistota v mém hlase ho přiměla zaváhat a věnovat mi pozornost i kýženou informaci.
"Nemáme šéfa. Vincent je mrtvej a toho zrádnýho spratka poslouchat nebudem. Jen nebude tak snadný se ho zbavit. Pokusu ho zabít horko těžko odolal a kde je teď zatím nevíme. Ale ať je to v jeho vlastním zájmu co nejdál, protože jsme s ním neskončili." Jako by snad počítal, že to Alexovi plánuju interpretovat. Jako by to sám Alex nevěděl. Proto prchá. 
"Jestli nemáte šéfa, svolej všechny, kdo tu jsou. Je mi to fuk. Pro mě za mě i hlasujte, ačkoli o spravedlnosti se tu dá hodně pochybovat," pokrčil jsem lhostejně rameny. 
"Jestli nás otravuješ zbytečně, jen ti to přičtem k trestu," upozornil mě s pokrčením ramen. Neodradil mě. 
Skutečně se po chvíli sešli. Nevím, jestli všichni, ale postávali na schodišti, opírali se o prahy dveří nebo seděli v kožených křeslech. Jen díky alkoholu jsem nepropadl panice. Bylo jich tolik. A to to byli jen ti, kteří zrovna neplnili žádný úkol. Některé jsem poznával z toho krátkého času, kdy jsem s nimi spolupracoval. Někteří měli zbraně. Nože, pistole. Nikdo mě nezdravil. V davu jsem se zahlédnul mihnout zrzavý drdol, ale od té doby jsem jeho záhadnou majitelku nespatřil. 
"Chci vyjednávat." 
"Nevyjednáváme. Natož s dětma. Smradů co chtěj rozhodovat máme plný zuby." V muži, který mi odpověděl jsem poznal jednoho z Vincentových nejbližších. Možná něco jako jeho zástupce.
"Mám něco, co hledáte. Někoho. Ale klidně si ji můžu nechat, zaručeně bych se s ní nenudil," usoudil jsem, že bez vytasení svého trumfu v rukávu hned na úvod mě nezačnou vnímat. 
"Jak si můžem bejt jistý, že to není léčka? Tvůj románek se Silvií byl veřejným tajemstvím. Proč bys ji zrazoval?" Dobrá otázka.
"Není zrovna ve stavu, kdy by vás zvládla všechny postřílet. Zradila mě. Zradu neodpouštíme."
"Divím se, že tě to od tý malý mrchy tak překvapilo. A odpusť si to množný číslo. Není žádný my. Nepatříš k nám." Ačkoli před zraky všech ostatních, mluvil se mnou stále jen on. Čímž se samozřejmě nedalo říct, že by halou vládlo hrobové ticho. Slyšel jsem šuškat hloučky. Domněnky, pochybnosti i návrhy způsobů mé vraždy. Zdálo se mi, že jsem z patra nad námi zaslechl i výkřik, ale když jsem se zaposlouchal pozorněji, musel jsem svou domněnku popřít. Nikde nic než banda nepřátelsky vyhlížejících lidí, toužících mě už nikdy nevidět, už vůbec pak ne živého.
"Chci k vám patřit. Chci vaši ochranu. A ona je důkaz, jak vážně to myslím. Dávám vám přednost před ní."

"Probuď se z toho snění, Daníku," zaslechl jsem známý hlas vyrušit mě uprostřed vzpomínky. Srdce se mi rozmlátilo na poplach. To není možný. Musím spát teprve teď. "Můžeš jít domů."
"Jak to?" nechápal jsem, pořád napůl v myšlenkách.
"Seš mafián, Daníku. Chtěl jsi ochranu. Neměl bys bejt tak překvapenej, když ji dostáváš." Jako bych nevěděl, že hned několik členů mafie pracuje u  policie. Od začátku jsem se nebál. Moje zadržení byla jen formalita. Rozhlédl jsem se po té, která se mnou mluvila, ale nestála na dohled mé cely. Zacinkaly klíče a dveře vstříc mé svobodě se otevřely. Postavil jsem se. "Nespěchej tolik." Vstoupila za mnou. Zrzavé vlasy prozářily chabě osvětlenou místnost jako plamen pochodně.
"Měla bys bejt..." vydechl jsem překvapeně. Rozhodně se ke mně neměla blížit svým houpavým krokem svůdkyně, s loveckým úsměvem rudě nalíčených rtů.
"Mrtvá?" doplnila mě když viděla, jaké potíže mi tohle slovo dělá. Došla až ke mně a prsty přejela po hrudi. "To bys musel vědět, co děláš." Pomalu rozepínala knoflíky košile, jeden po druhém, a do nahé kůže zabořila dlouhé nehty. Teď už byla potetovaná správně. "Špatně sis zvolil, Dane. Ale mně jsi zachránil, takže ti možná odpustím." Sjela nehty až po břiše a dostala se tedy k pásku kalhot.
"Můžeš mi to, sakra, nějak vysvětlit?!" naštval jsem se, ale nic to neměnilo na mé reakci na její činy. Ať už by šlo o kteroukoli z dvou variant, proti bych rozhodně nebyl. Vyměnil jsem strany a byl to tedy já, kdo převzal iniciativu s odstrojováním.
"Mafie jaksi zapomněla policii dodat, že vražda nakonec nebyla dvojnásobná. Není to jen Alex, kdo má talent přežít pokus o vraždu. Předstírat smrt je ale naše sesterská specialita. Zajistil jsi mi skutečně výhodnou pozici." Začínal jsem si to dávat dohromady. Co znamená nedostatečná dávka uspávadla, hodina vyjednávání a dokonalá znalost všech přístupů do domu. Vzpomněl jsem si na výkřik z horního patra.
"Zabilas vlastní sestru, Silvie?" utvrzoval jsem se, zatímco jsem trhal krajkovou blůzku. S podprsenkou se nebylo třeba zdržovat, že žádnou neměla jsem poznal téměř hned.
"Tys mě nezabil. Já to jen s množstvím naopak trochu přestřelila," opravila mě. "Mimochodem, děkuj Bohu, žes mě poznal. Ale odteď zase Soňa."

Kapitola třicátá osmá: Matthias

Vycházím ze sprchy. Svaly mě po ranním běhu a cvičení příjemně bolí, ale tohle tělo není zadarmo. Omotávám si ručník kolem pasu a vydávám se do kuchyně udělat si snídani. Dřív jsme mívali kuchařku, ale poslední dobou dávám přednost jídlu, které si uvařím sám. Poslední dobou se toho hodně změnilo. Chloe porodila, jak jsem se včera dozvěděl, ta mrcha mi lhala, že to má se mnou. Houby, ale která matka by chtěla, aby otec jejího dítěte byl dvojnásobný vrah, který každou chvíli utíká. Alex je zase někde mimo. A staré časy nastali jen na jeden večer. Dan je v háji z toho, že ho jeho milovaná opustila a ještě k tomu s Alexem a asi k jeho psychickému zdraví nepřispívá ani to, že spím s jeho sestrou. Dokonce se už naučil i ťukat než vejde do pokoje. Hledám na mobilu nějaký recept na snídani, když v tom zazvoní zvonek.

Za dveřmi stojí tři policajti. „Matthias Haynes?“

„Ano to jsem já“

„Jste zatčen za podezření z dvojnásobné vraždy.“

 „A koho, že jsem zabil?“

„Vincenta Siegela a jeho dceru Soňu Siegel. Pojedete s námi.“

„Můžu se aspoň obléknout? Nebo mám jet s vámi polonahý. Můžete jít se mnou, ale nikam vám neuteču.“ Do pokoje mě doprovází jeden z policajtů. „Můžete se aspoň otočit?“ 

Tak Alex na mě hodil vraždu. Musím říct, že to mi opravdu vyrazilo dech. Nejlepší kamarád. Rychle se obléknu a popadnu mobil. „Můžu zavolat matce?“

„Zavoláte ji v autě.“ 

Není to poprvé, co jedu policejním autem. Ale uvědomuju si, že teď je to vážné. Ne, že bych neměl alibi, ale je mi jasné že Alex byl pečlivý a postaral se, aby na mě seděly všechny důkazy. Nejspíš je zastřelil mou zbraní, kterou jsem nechal na místě výbuchu. Od máti jsem dostal instrukce, že nemám nic říkat že zavolá právníkovi a takový ty kecy. Ještě než jsme dojeli na stanici přišla mi smska od Olivie. Uvidíme se dneska?  To těžko zeptej se Dana. Nevím, proč ale myslím si, že Dan ví, že to na mě Alex hodil. Vím, že Alex byl za Danem a z jejich setkání odešli oba dost na mol. Určitě se svěřil, jaký má geniální plán. Předpokládám, že se Silvií utekli.

Na policii mě zavřou do takové té místnosti se zrcadlem, které není zrcadlem, a nechají mě tam několik dlouhých minut čekat. 

Nakonec přichází postarší pán s knírkem a pivním pupkem. „Takže Matthiasi, jsi obviněn z vraždy. Co jsi dělal v čase vraždy?“

„Můj právník už je na cestě, ale nejdřív bych musel vědět, kdy jsem je zavraždil.“

„Sobota večer, co jsi dělal?“

„Byl jsem doma. Sám.“

Do místnosti vstupuje náš rodinný právník. „Dobrý den seržante. Jsem právník pana Haynse. Necháte mě promluvit s mým klientem o samotě?“

Seržant vstává a právník usedá místo něho. „Matthiasi mluvil jsem s policií a uvědomuješ si, že je to vážné. Mají proti tobě důkazy. Našli tvojí zbraň s otisky a ta zbraň je vražedná.“

„Je mi jedno, co na mě mají. Mám alibi.“

„To, že si byl sám doma?“

„Máme doma všude kamery i na zahradě. Bude na nich i můj rozhovor s Alexem, kde mi říká, že zabil Vincenta. To je dobré, ne? Navíc jaký bych měl motiv?“

„A kde jsou nahrávky z kamer?“

„To já nevím, zeptej se matky. Nemám k nim přístup.“

„Dobře zavolám seržanta zpět. Řekni mu všechno o tom, jak za tebou Alex přišel a o těch nahrávkách.“

„Takže Matthiasi, kde jsme skončili. Co jsi teda dělal v sobotu večer?“

„Byl jsem doma, posiloval jsem a potom jsem se díval na televizi. Dávali Never give up jestli si to chcete ověřit.“

„Takže ti nikdo nemůže dokázat, že si byl opravdu doma?“

„V domě klienta jsou všude kamery. Na vydání záznamů už se pracuje. Kamery jsou po celém domě krom ložnic. Klient byl však celý večer pouze v tělocvičně, v kuchyni a poté v obývacím pokoji takže byl po celý večer sledován kamerami.“

„A jak vysvětlíš své otisky na vražedné zbrani?“

„Někdo to na mě nastrčil.“

„Kdo?“

„Alex B.“

„Tvůj nejlepší kamarád?“

„Ano. Byl členem Vincentovy mafie. Na pásce bude i naše setkání kdy mi přišel říct, že Vincenta a Soňu zabil. Proč to na mě hodil to netuším, ale proč já bych zabíjel šéfa mafie, když jsem do toho ani zapleten nebyl?“

„Dobře než si to poslechneme na pásce. Řekni mi, co ti Alex o té vraždě řekl.“

„Zabil je, protože Vincent se chtěl jeho a své dcery Silvie zbavit. Myslel si, že když zabije bosse stane se tím, což bych řekl že nefungovalo neboť Alex zase zmizel.“

„Dobře, ale než se nám do rukou dostane záznam z kamery zůstanete ve vazbě.“

Seržant odchází a s právníkem zůstáváme před zrcadlem sami. „Co bude teď?“

„Jak říkal, dokud nedostanou záznam budeš ve vazbě a potom se uvidí. Mluvil jsem s matkou prý záznam přiveze sebou tak za hodinu dorazí. Pokud je to všechno tak jak říkáš a na té pásce je opravdu to jak ti Alex řekl, že je zabil, mělo by to stačit. Navíc k záznamům nemáš přístup, takže si je neměl jak zfalšovat a nemáš motiv. Takže to pro tebe vypadá velmi dobře. Nesvěřil se ti Alex, co má teď v plánu?“

„Myslíte, že mi řekl sorry kámo hodil jsem na tebe dvojnásobnou vraždu a mezitím co ty budeš hnít v base já si budu užívat se Silvií v Las Vegas?  Pokud se Alex svěřil někomu s tím, co má v plánu nejspíš to řekl Danovi S.“

„Dobře. Policie nejspíš stejně bude chtít mluvit s těmi, kdo znali Alexe. Pokud ho obviní z vraždy.“

Je mi jasné, že mafie má své lidi tady na policii. Takže jestli vážně obviní  Alexe z vraždy Vincenta a Silvie a Soňa s ním uteče, bude obviněna z pomoci. Mafie jim to spočítá. Nemyslím si, že by je policie někdy chytila, a když jo pomsta mafie bude horší, zvlášť pokud za Vincentem stáli a Alexe vyhnali z toho důvodu, že nebudou poslouchat osmnáctiletého ňoumu. Pochybuju, že zatím neví, že jim zabil bosse jinak by nebyl naživu. Možná pravidlo nástupnictví mafie funguje, ale ne když jste v mafii dva měsíce a je vám osmnáct. To byl šílený nápad i na Alexe.

Do místnosti vchází jiný policajt. Vaše matka nám před hodinou přinesla nahrávku. Vaše obvinění bylo staženo. Všechno je na nahrávce jak jste řekl. Bohužel budete muset ve vazbě počkat do rána. Soudce, který musí podepsat vaše stažení obvinění už odešel.“

„Můj klient nebude ve vězení jenom kvůli tomu, že někdo už odešel domů!“

„To je dobrý, zůstanu tady. Co je jedna noc proti několika rokům. Uvidíme se ráno.“ Loučím se s právníkem a strážník mě odvádí do mé vazby.

Ráno se probouzím brzy. Tedy jestli se dá probudit, když jsem celou noc nezamhouřil oči. Pořád jsem se jen převaloval a tvrdá postel taky kvalitnímu spánku moc nepřidala.  „Dobré ráno pane Matthiasi, jste volný. Obvinění proti Vám byla stažena. Prosím neodjíždějte však z města, nejspíš budeme mít ještě nějaké otázky ohledně Alexe B.“

Ve dveřích policejní stanice se míjím s Danem. Užij si to kreténe.

Kapitola třicátá sedmá: Silvie

Fakt by mě zajímalo, co dělá Jamie u Dana doma, když tam není Dan. Doufám, že neudělal nějakou blbost, po tom, co zjistil, že musím odjet. Fakt mě to ale mrzí, bude mi chybět a je jeden z mála lidí, se kterými se opravdu chci rozloučit. A to rozloučit ve velkém stylu. Jsem do svých myšlenek tak ponořená, že do někoho vrazím. To jsem celá já. Počkat .. Sam?!
"Ježiši, Sam, promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit. Totiž, já spěchám. Musím být rychle někde jinde." Rychle se omlouvám a všímám si jejího obličeje plného šrámů a modřin a ne zrovna upraveného a čistého oblečení. "Ale proboha! Jak to vypadáš? Jsi na tom fakt bídně, měla by sis někde zajít!"
Smutnýma očima se na mě podívá a stihne zamumlat jen něco na způsob "to je dobrý", než se přede mnou svalí na zem. Proboha. Rychle vytáčím číslo sanitky a dle instrukcí dispečerky štípám Sam do tváře. Naštěstí se ihned probírá. Vytáhnu z kapsy gumové medvídky.
"Na, dej si, potřebuješ cukr," nabídnu jí. Nejdřív se na to moc netváří, nakonec si ale dá a barva v obličeji se jí pomalu mění z bílé na oranžovou.
Po příjezdu sanitky a odjezdu do nemocnice netrpělivě přecházím sem a tam před ordinací, kde Sam vyšetřují. Slíbila jsem, že na ní počkám. Čas mě ale dost tlačí. Jestli nebudu včas na určeném místě odjezdu, ani nechci pomyslet, co by se mi stalo.
"Silvie??" slyším povědomý hlas.
"Alexi? Co tady děláš?"
"Byl jsem se podívat na Chloe."
"Co ty máš společného s Chloe? Kromě toho, že jsi s ní, stejně jako půlka školy, strávil pár nocí?"
"Z jedné té noci vzniklo něco víc. Nevím, jak se to mohlo stát .. říkala, že bere prášky .. "
"To dítě .. je tvoje??" Dneska už je toho na mě asi fakt moc.
"Pravděpodobně jo. Ale to není tvoje starost. Běž se radši rozloučit s tím tvým amantem," pokyne rukou ke dveřím," "ať můžem vyrazit."
Vůbec neřeší, že tu má potenciální rodinu a stejně chce zmizet. Celý Alex. Když se ale podívám směr dveře, nemyslím na nic jiného, než na dokonalost obličeje, který se na mě usmívá. Dan! Takže je v pořádku .. rozrážím dveře a vrhám se mu do náruče.
"Brzdi, uškrtíš mě!" neodpustí si poznámku. A já ho obejmu ještě pevněji.
"Musím si to užít, než odjedu." odpovím a chystám se ho políbit. Jeho reakce mě ale dost překvapí. Vymaní se z mého sevření a vrhne na mě pohled, ve kterém rozpoznávám cosi mezi zlobou, pláčem, uražeností a trochou nenávisti.
"Jakoby to nešlo vyřešit jinak. Kdyby jsi chtěla, můžeme jet někam spolu. Jsi první holka, který jsem svěřil svoje srdce. Který jsem se otevřel. Kterou jsem nebral jen jako chvilkové zabavení. A ty mi uděláš tohle .. bůhví, jestli ti na mě vůbec záleželo .. určitě se třeseš na to, až mě vyměníš za jinej model," a podívá se Alexovým směrem.
"Já tě miluju, ty blbečku. Jinak to ale nejde. Nechci ti ničit život tím, že tě zapletu do všech těch intrik, do kterých já jsem se bohužel narodila a neměla možnost volby. Ty jí máš. Tak toho využij. Holek jako jsem já běhá po světě tisíce. A po muzikantech letěj všechny. Určitě si najdeš jinou a na mě si ani nevzpomeneš." To už mi začínají téct slzy po obličeji.
Dan se tváří pořád naštvaně. "Nevěřím ti ani slovo." S těmito slovy mě chytí za zadek, přitáhne si mě k sobě a začne mě vášnivě líbat. Přechází mě nálada se hádat a jen si užívám souhru našich jazyků. Když míří od zadku pod tričkem výš, rozhlédnu se, hledajíc místo, kde bysme mohli pokračovat. Vedle nás si všímám otevřené sanitky. Zatáhnu ho do ní a zavírám dveře. Mezi svlékáním svršků kdesi nacházíme vypínač, takže rozsvicíme tlumené blikající světlo, které tomu všemu ještě dodává na lepší atmosféře. Postupně mě celou svlékne a sám se neobtěžuje ani se sundáním kalhot, ani s tím, aby mě na sex nějak připravil, kromě drsného líbání a škrábání po zádech. Nic víc vlastně ani dělat nemusí, vzrušuje mě už jen ta samotná situace. Sex na usmířenou je fakt nejlepší. Takže když mě ohne přes lehátko pro nemocné a jde na to tvrdě a zezadu, oba se asi po dvou minutách hroutíme na lehátko vedle sebe v největší slasti. A přesně tohle je ideální okamžik na odchod. Odchod s nejistou šancí na návrat a další shledání.
Oblékám se a ticho mezi námi by se dalo krájet. Sbírám ze země kabelku a podívám se na něj. Teď už se lesknou oči plné slz i jemu.
"Sbohem .. " hlesnu. Marně asi deset nekonečně dlouhých vteřin čekám na jeho odpověď. Když se nedočkám ničeho jiného, než vyčítavého pohledu, zavírám za sebou dveře sanitky, mířím pryč od nemocnice a propukám v hysterický pláč. Přes uslzené oči skoro nevidím na cestu. A tak není divu, že nepoznávám muže, který jde naproti mě, dříve, než když je metr ode mě. To už je ale příliš pozdě. Přikládá mi ruku k ústům a já usínám.

Kapitola třicátá šestá: Jamie

„Jamie?,“ to se ozývá Olivie, která se právě probouzí. Mezitím, co mi usnula v náručí, jsem přemýšlel o Chloe. Moje bývalá přítelkyně je sice nejkrásnější holka na škole, ale může za to její umělá krása. Měl bych možná říct „byla nejkrásnější holka na škole“, protože teď už není. Jednou jsem ji viděl ve městě a málem bych ji nepoznal. Mastné vlasy stažené do culíku, vytahané pánské triko, těhotenské kalhoty... Od té doby, co není se mnou se změnila k nepoznání. Kde je ta barbie, která byla hvězdou školy a všichni ji obdivovali? Za to Olivie je přirozeně krásná. Její krásné dlouhé černé vlasy uhlové barvy splývají po zádech až k pasu, v očích má zvláštní jiskru a když se mi podívá do očí, jsem na omdlení.

Zpátky do reality. Asi jsem Olivii moc zatahal za vlasy, když jsem ji hladil. „Promiň, nechtěl jsem tě probudit,“ omlouvám se. Zamumlá něco ve smyslu, že to je v pořádku a začne mě zběsile líbat. Odhazuji své triko na zem a začnu se sápat po jejím. Je až neuvěřitelné, jak jsem z ní vzrušený, ta holka se mnou dělá divy. Moje srdce bije až někde v krku a já ji chci! Teď a tady! Každý kousek její nahé opálené kůže mě přivádí k šílenství. Nemyslím na nic jiného a strhávám z ní její černé tanga. Je vidět, že i ona chce to, po čem tak toužím. Netrvá dlouho a už jsme spojeni v jedno tělo. Náležitě si to užívám, přizpůsobuji své pohyby rytmu jakési romantické slaďárny hrající někde v pozadí. Olivia zavírá oči, naprosto se mi poddává a z jejích úst vycházejí slastné povzdechy. Prohýbá se v zádech a já vím, že za chvilku budu taky v sedmém nebi. Zrychluji své tempo a přestávám vnímat okolí. Je to úžasné, tak krásné milování jsem už dlouho nezažil. Opravdu mi tenhle pocit chyběl. Pomalu se dostávám ke svému vrcholu blaha. Vyčerpaný se svalím na postel a zhluboka oddychuji. Wow, tak na tohle budu vzpomínat ještě hodně dlouho!

Najednou se ozve zvonek u domovních dveří. Olivie vypadá dost unaveně, a tak jdu otevřít. U dveří stojí Silvie, jak poznám v proskleném okně. Rychle si upravuji svoje rozcuchané vlasy, aby to nevypadalo moc podezřele.

„Ahoj Silvie, co potřebuješ?,“ vypadá celkem překvapeně, že mě tu vidí a navíc jen v džínech bez trička. No co, aspoň se můžu pochlubit svými vypracovanými svaly! „Je tu Dan?“ „Ne,Dana jsem tu neviděl a Olivie spí. Našel jsem ji totiž pěkně zuboženou Nějaký blbec ji v parku přepadl. Potřebuje se z toho vyspat,“ pokouším se ji co nejdřív vystrnadit. „Tak ahoj, já se stavím jindy.“ Zabouchnu za ní dveře a jdu si do pokoje pro své věci. Musím říct, že to tam vypadá jako po boji. Olivie mezitím usnula a teď vypadá naprosto nevinně. Nikdy bych neřekl, jak dokáže být tak chtivá. Vždycky se mi jevila prostě jako sestra kámoše, nic víc. Myslím, že tohle by mohlo mít zajímavé pokračování.

Vracím se domů, kde nacházím svoji ségru, která se dívá na nějakou kravinu v televizi. Na můj pozdrav se ani neobtěžuje odpovědět. Zamířím rovnou do sprchy a pak do postele, protože jsem po takovém výkonu pořádně unavený a potřebuju odpočinek jako sůl. Během pěti minut usínám a zdá se mi o Olivii, Chloe a Samanthě. Ne milostný trojúhelník, ale rovnou čtyřúhelník. Jsem z toho zmatený a nevím, co chci.

Najednou mě však vzbudí řinčení telefonu. Dan. Co ten chce? Zjistil snad, že jsem včera byl u Olivie? „Čau Dane, co potřebuješ?“ „Jamie, kdybys náhodou hledal Chloe, tak ji vezu do nemocnice“ „Do nemocnice? Proč proboha?“ Jamie, kdybys náhodou nevěděl, Chloe je těhotná a každou chvilku bude rodit. Kdybys náhodou zapomněl.“ A zavěšuje. Sakra. Honem se oblékám, prohrábnu svoje rozcuchané háro a nasedám do auta. V nemocnici budu coby dup. Protože nemocniční parkoviště je plné, parkuji kousek od nemocnice, rozhlídnu se, a když zjistím, že jedoucí auto je ještě daleko, přecházím silnici. Jenže auto zřejmě přidalo na rychlosti a já cítím, že tady není něco v pořádku.

Nevím, co se stalo. Probouzím se na zadním sedadle a vedle mě sedí Chloe. „Ahoj, Jamie.“ Proplétá svoje prsty s mými a mezi bolestnými stahy se pokouší usmívat. Z jejího úsměvu vychází spíše škleby, ale je to ona. Ta, která mi brzy porodí moje dítě. A to, že si ho nechce nechat, to už je detail.

Na recepci nahlásím Chloeino jméno a sestřička ji odveze přímo na sál, protože víc čekat nemůžeme. Navíc dítě je ohroženo, a tak je každá chvilka drahá. Když se hrnu vedle Chloe do dveří sálu, sestřička mě zastavuje a namítá, že tam nesmím. „Maminka si to nepřeje.“ A tak sedím celé dvě hodiny v křesle na chodbě, když po dlouhém čekání mě sestřička vyzve, abych se šel na drobečka podívat.

Chloe už leží v posteli, hází úsměvy na všechny strany a je vidět, že je opravdu šťastná. „Je to chlapeček nebo holčička?“ Rozplývám se nad drobounkým stvořením. „Je to holčička.“ A jak se jmenuje? „Pojmenovala jsem ji Alexandra. Sašinko, usměj se na nás.“

Alexandra? Proboha co tam dělá ta část „Alex“?

Nemusím ani přemýšlet. Do dveří vchází Alex.  

Kapitola třicátá páta: Samantha

Poté, co mě Matthias vyhodil z domu, jsem neměla moc na výběr. Bylo to od něho velmi pěkné, nevím, co to do něj zas vjelo. Ale když jsem odcházela, zahlédla jsem jeho! Alex. Už zase. On si mě ale nevšiml a já radši rychle zmizela. Najednou jsem si uvědomila jednu věc. Alex je sice děvkař, ale nějak moc se měl k Olivii. Slyšela jsem o jejich románku. Sice ještě nejsem úplně v pořádku, ale najednou mě chytl záchvat vzteku. To nemůžu jen tak nechat. Už mám všeho vážně dost, musím si vybít zlost. Prostě mi ruplo v bedně, ale mám z toho radost. Jdu si pro ni.

Když jsem u ní, nikde ji nevidím. Za chvilku ale slyším, jak někdo schází schody. Je to Olivia. Hned po ní vyjíždím. Mám pěkné nervy. Je zaskočená a vypadá vyděšeně, to mi jen nahrává do karet. Po krátké hádce se ale taky rozzuří a praští mě, až se musím chytnout o pult. Hned mi nadává a chce mě vyhodit. Jsem zaskočená, nečekala jsem, že mě uhodí. Já si to ale líbit nenechám.

„Jediný, kdo je tu kráva, jsi ty!“ řeknu a rozběhnu se na ni. Dám ji taky pěknou facku a už to jede. Dáváme si pořádné rány. Nevím, co mě bolí víc, jestli místa, kde mě uhodila, nebo ruka, která už taky pěkně zčervenala. Najednou někdo zakřičí. Ani jedna tomu nevěnujeme pozornost a dál zadýchaně rozdáváme té druhé rány. To už nám ale nevydrží dlouho. Nejen kvůli tomu, že už nemůžeme, ale někdo nás od sebe oddělí. Je to Matthias.

„Proboha co to do vás vjelo?“ vyjede po nás. „Samantho, co tu děláš? A to ti nestačí, jak tě zmlátili ještě nedávno? Nejsi ještě ani pořádně uzdravená a už se pouštíš do dalších bitek.“

„No a co? Vyhodil si mě, tak se laskavě starej o sebe. Já tu děvku nenávidím. Myslela jsem, že bychom se už mohly usmířit a možná i bavit, ale pak se dozvím, že zase spala s Alexem? A teď i s tebou? To je hnus!“ vyjedu.

„A ty jsi svatá nebo co? Podívej se na sebe, stává se z tebe taky děvka. A to, že jsi strašně zamilovaná do Alexe… On s tebou nikdy nebude, už to pochop! A starej se o sebe, není ti nic do toho, co dělám já. Tak už laskavě vypadni,“ štěkně Olivia.

„Jo Samantho. Vypadni a běž radši domů. Vypadáš hrozně, měla by ses dát dokupy. Tvoje máma to nějak pochopí, něco si vymysli,“ řekne Matthias.

Tak tohle mě vytočilo ještě víc. Ale už radši nic neříkám a jediné, co udělám, je, že se seberu a jdu pryč. Aspoň dostala taky nakládačku. To mě trochu uklidní. Ale měli pravdu. Tohle jsem vážně dělat nemusela. Zase jsem se neovládla. Měla bych s tím něco dělat. Nedokážu udržet své emoce. Prostě vždy ztratím kontrolu a ani nevím, co dělám. V tu chvíli mi je vše jedno. Ale musím uznat, že jsem dostala taky pěknou nakládačku. Ještě před pár dny jsem se nemohla skoro ani pohnout a teď k nomu nemám znovu moc daleko. Měla bych jít domů. Ale já nemůžu jít domů. Ani tam nechci. Co řeknu mámě? „Jo, mami, to víš, zrovna jsem se vrátila z toho pobytu a bylo to tam opravdu kruté. Mlátili nás tam od rána do večera.“ No jistě. Ne, jdu se radši někde ještě projít a mezitím vymyslím, co budu dělat dál. Jdu si koupit vodu do sámošky, kde se na mě prodavačka trochu šokovaně a soucitně dívá. Musím vypadat fakt strašně. Sednu si na lavičku. Na chvilku zavřu oči a chvilku podřimuji. Trhnutím se probudím a vidím vedle sebe Jamieho, který se na mě starostlivě dívá.

„Proboha Sam, co se ti stalo? To tě tam vážně tak zřídili? A jakto, že jsem si toho ani nevšiml? Je mi to líto Sam. Jsem hrozný kamarád.“

On je schopný se tu snad rozbrečet. To by mi teď vážně chybělo.

„Jamie, to neřeš. To je jedno. Už se to stalo a je vše dobrý.“

„Ale tak hrozně tě tam zřídili. Nevypadáš vůbec dobře. To se ti to nehojí?“ ptá se starostlivě.

„No… popravdě jsem se teď dodělala zas o něco víc. Chytla jsem se s Olivií, ale to je jedno. Nechci se o tom bavit. Radši už běž, já půjdu taky, ozvi se mi, pa,“ nečekám a hned se pomalu šourám pryč. Jdu duchem nepřítomna, utopená ve svých myšlenkách, kam vlastně půjdu a co budu dělat. Někdo do mě vrazí a mému otlučenému tělo to moc neprospěje. Svalím se na zem a pěkně mě rozbolí hlava. Jsem na tom fakt špatně, ale do nemocnice jít nehodlám. Nejsem ani schopna zjistit, kdo do mě vrazil, ale poznám ten hlas.

„Ježiši, Sam, promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit… Totiž já spěchám. Musím být rychle někde jinde. Ale proboha! Jak to vypadáš? Jsi na tom fakt bídně, měla by sis někde zajít!“ mluví na mě Soňa teda Silvie.

„To…. To… je… dobrý,“ víc říct nestihnu, protože omdlívám.